Většina barů a podniků měla ještě zavřeno. Všude kolem nás se hemžilo stovky Vietnamců. Tak vypadala situace asi před šestou hodinou ranní, 31.1. na pražském letišti. Zatímco Vietnamci hromadně migrovali do Vietnamu na oslavu nového roku, který slaví o měsíc později než my, Funstorm tým měl namířeno úplně jinam. Cílem byla slunná Sicílie.
Odlet
Ačkoliv se celý tým sešel více než hodinu před odletem, měli jsme co dělat, abychom to všechno zvládli. Chvíli nám trvalo, než jsme se trochu probrali, potom jsme narazili na vietnamskou frontu u balící služby, kam bylo potřeba dát stativy, no a pak už jen stačilo přesvědčit slečnu u odbavování, aby nám ještě otevřela přepážku. Celá posádka tedy nakonec opravdu odletěla včas. Jediná ztráta kterou oplakal Ivan Thai, byl nakládaný česnek, který odhalil rentgen. Celník byl neúprosný a času ubívalo a tak česnek s námi nakonec neletel. S Tadeášem Pavlíkem, Honzou Duškem, Ivanem Thaiem, Petrem Löwym, s kameramanem Víťou Kratochvílem a fotografem Kivou neměl celník problém. Funstorm tým se tedy mohl odebrat do vzdušného prostoru.
Přílet do Palerma
Do Palerma jsme se dostali okolo poledne. Chvíli jsme čekali v letištních prostorech na ztracená zavazadla a potom už jen na zatknutého Ivana Thaie, který sice prošel přes celní kontrolu, ale nelíbil se celnímu psovi. To vzbudilo pozornost celní policie a hned ho odvedli kamsi pryč. Dveře se zavřeli a Ivan dlouho nevycházeli.Koukali mu snad i do... batohu. Po návratu to moc nerozebíral. My jsme si zatím krátili dlouhou chvíli pohledem na světelnou mapu Sicílie a přemýšleli kolik kilometrů nás dělí od Etny, na kterou jsme se všichni moc těšili.
Autobus nás potom z letiště dopravil do centra, kde zastavil asi na nejlepším spotu celého Palerma. Velký mramorový plac lemovaný po všech stranách mramorovými lavičkami. Bylo to jedno z mála míst, kde šlo potkat někoho místního na prkně. Na celé Sicílii jsme jich moc nepotkali. Většina spotů je používána pouze skatery, kteří tam přijedou fotit, jako my.
První hotel
První bydlení jsme našli asi kilometr od centra, mezi zapadlými uličkami, které sice vypadají dost drsně i ve dne, ale je tam celkově mnohem bezpečněji než třeba v Barceloně. Večer jsme se šli trochu podívat po okolí a zjistili jsme, že i v těch nejzapadlejších zákoutích Palerma, v klubech, které jsou někdy i jen v předělané garáži, jsou nagelovaní šampóni, kteří se prostě jen chtějí bavit. Člověk se tam nemá čeho bát.
Kromě památek, Palermo vypadá, jako by se mělo každou chvíli sesypat. Špinavé rozpadlé omítky,všude koukají dráty, trubky, a odpady, které jsou často vedeny jen tak volně po venkovních stěnách. Často jsou vidět domy, které jsou z jedné strany zhroucené, jak po bombardování, ale v druhé části se normálně bydlí. Evidentně tam neřeší venkovní vzhled, ale interiéry bývají funkční.
Potkáváme českou krev
Pozdě v noci jsme narazili na soukromou techno party (all inclusive), kterou pořádali v jedné opuštěné garáži dva čeští homeless. Kromě nich tam ale nikdo nebyl.
Oba seděli před zatemnělou garáží, plné harampádí, které bylo trochu vidět jen díky červené svíčce, která sloužila i jako hlavní světlo pro obsluhu „aparatury“. Nejdříve si trochu postěžovali od srdce na český vládnoucí režim a pak nám postupně odhalovali některé zajímavosti a postřehy, které nastřádali za tři roky místního pobytu na Sicílii. Vysvětlili nám, co znamená vedro jak v Palermu.
Nejenže v létě bývá ke čtyřicítce, ale občas zafouká teplý proud od Sahary. „ Najednou se v noci vzbudíte a máte pocit že na vás někdo míří z blízka horkým fénem a nemáte se před tím kam schovat“, vyprávěl jeden z nich.
Prší, ale večer se jezdí
Ráno nás vzdudilo bušení na dveře. Měl jsem pocit, že je tak pět hodin ráno. Trochu jsme podcenili zavřené okenice. Byla apsolutní tma. Za okny už ale v té době pálilo slunce. Rychle jsme se zmobilizovali, nastavili GPS navigaci a šlo se na věc. Než jsme se stačili trochu rozkoukat začalo pršet. Pořádný progres začal až večer, když všechno uschlo. Ivan Thai za večerního osvětlení zapózoval v bs smithu na místním mramoru a Honza Dušek se rozhodl, že vyplivne plíce při sérce, na které se pracovalo asi do jedné hodiny ranní. Cestou na hotel jsme našli někde v zapdákově něco jako Ostravskou Stodolní, kde jsme chvíli poseděli a konečně snědli něco k jídlu. Po celé Sicílii je docela problém se přes den někde najíst. Ráno se dají všude koupit jenom koblihy a kafe a jinak během dne, sem tam nějaká cukrárna, jinak nic. Zdá se, že když mají odpolední siestu, jsou zvyklí se najíst doma.
Řešíme auto
Třetí den nás čekal pronájem auta a cesta na druhou stranu ostrova. Ráno jsem se vypravil s Kivou podle mapy a instrukcí recepčního, který nemuěl moc anlgicky, pronajmout káru. Měla to být rychlá akce na otočku. Chtěli jsme být do hodiny na hotelu.
V kanceláři půjčovny jsme řekli že budeme platit cash. Řekli nám, že to není problém, ale stejně pro jejich ověření potřebují creditní kartu na které chtějí vidět alespoň 1000 Euro.
Tím se rozběhla nekonečná akce. Volání do Čech, převod peněz na účet, čekání na možnost použití peněz na účtu, urychlování celé mašinérie komunikací se společností Visa a s bankou v Čechách, telefonické přenastavování obsluhy služeb bankovního účtu apod. Celá show naštěstí skončila sice pronájmem auta, ale pozdě odpoledne. Na rozloučenou nás v kanceláři upozornili, že není dobré jet teď do Catanie, protože tam celá Sicílie jede na fotbal. Na utkání Palermo Catania. Mohlo by to prý být dost nebezpečné. Ještě za světla jsme ale přece jen zvedli kotvy a vydali jsme se tím směrem.
Siracusa
Cestou v noci už nedočkavě sledujeme okolí a těšíme se na první pohled na Etnu, stále nic.
Rozhodli jsme se, že raději nebudeme moc riskovat a přespíme ve městě Siracusa, kde GPS navigace hlásila slušné poježdění. Catanii jsme raději ještě odložili. Hned vedle malého nádraží byla ulice plná hotýlků, stačilo si vybrat.
Ráno jsme dle souřadnic poměrně rychle našli obrovské náměstí, které bylo spíše pro točení sérky, než pro focení, ale část dne jsme se tam zasekli. Každou chvíli kolem nás přes velké prostranství projížděli místní mlaďasové na skůtrech a tak jsme se tam s bágly uprostřed necítili moc bezpečně. Potom co si Honza při pádu uřízl špičku malíčku a dostalo se mu odborné péče na místní veterině, přišel správný čas pro změnu spotu.
Etna
Když jsme se dostali za ceduli Siracusy, hned se před námi otevřel pohled na majestátní Etnu, jak se prudce zvedá od pláže a vévodí celé Catanii. Celé její okolí je v oparu jejího dýmu, který z ní stále vychází. Vrchol Etny který trčí vysoko nad opar do výšky 3350m nad mořem, je celý ve sněhu. Později jsme se dokonce dozvěděli, že na Etně je snow park. Láva prý vytéká jen na jednu stranu a tak se druhá strana dá použít pro snowboarding. To platí vždy do té doby, než si to Etna rozmyslí a začne chrlit lávu opačným směrem. To se stalo před dvěma roky. Celý areál padl, ale byl následně znovu vybudován.
Vodní koryto
Zatím co jsme se nemohli dokochat pohledem na Etnu po jedné straně auta, objevilo se na straně druhé něco, co jsme museli hned řešit. Zrovna jsme přejížděli po dálnici přes obrovské vodní koryto s bangama, jak někde v Californii. Hned jsme vyskákali z auta. Ačkoliv se to na fotkách moc nezdá, skoro se tam nedalo jezdit, jak byl drsný povrch. Přesto jsme tam asi dvě hodiny zůstali a nějaký materiál se tam udělal.
Pak jsme se vydali přímo do Catanie, která byla celý den na dohled.
Catania
Už byla tma, když jsme přijeli do města. V Catanii jsme se sice vyhnuli fotbalovému masakru, který se udál den před naším příjezdem, při kterém se i zabíjelo , ale stejně jsme si užili. Ve městě se odehrávala oslava sv. Aghaty. Něco jako vánoce v plném proudu. Celé město naruby. Město naprosto neprůjezdné, hotely plné, a žaludky prázdné. Bloudili jsme v zasekaných ulicích v kolonách aut a prodírali jsme se davy lidí. Jediný hotel, který měl volno, byl hotel, který na první pohled vypadal jako vstup do pekla. To co ovšem vypadalo jako vstup do hotelu, byl pouze vstup do nočního klubu v prvním patře. Tam se chodba dělila na vstup do hotelu a na druhé straně se pokračovalo podél kostlivců a hořících pochodní do klubu.
Právě kvůli prvnímu dojmu z pohledu na vchod do budovy zůstal hotel asi prázdný. Většina ortodoxních katolíků by tady asi nehledala útočiště pro slavení svátku sv. Agháty.
Po spotech v Catanii
Následující den ráno prší, ale kolem poledne přestává a rychle všechno schne. Šli jsme hledat rádiusy, od kterých jsme si hodně slibovali. Našli jsme je přímo na Via Etna (ulice, která vede z města přímo směrem na Etnu.
Rádiusy se nezdály. Když jsem se postavil na tail a rádius sešlápl, spadnul jsem až na zem. Rádiusy byly nízké a rychle se dostávali do kolmosti. Do dolní části radiusu se prkno ani nevešlo. Kluci to úplně bojkotovali. Přišlo mi škoda tam nic neudělat a tak po krátkem poježdění jsem tam udělal na fotku fs rocknroll.
Lokál průvodce
Chvíli se potloukáme po ulicích a nevíme co dál. Trochu bezradnost. Najednou nás oslovíl lokál.
„Jestli hledáte nějaké spoty, tak vám můžu nějaké ukázat. Chtěl jsem sice jít spát ale skateboardingu dám přednost“ Týpek měl žluté, zkažené zuby, vybledlý obličej s plnovousem, a na hlavě stav když vylezeš ráno z pelechu. Měl na sobě dlouhou, vyválenou, černou bundu a na nohou ojeté boty od gripu.Zrovna nás chvíli pozoroval od svého auta, kterým přijel.
Nasedl k nám do auta a ukázal nám město. Ten den se víc točilo, než fotilo. Večer jsme týpka vyasadili u jeho auta, které parkoval kousek od našeho hotelu, odmítli jeho pozvání k němu domu na večeři a po krátké rehabilitaci ve sprše jsme se rozdělili na dvě party. Každá šla do města samostaně. Asi po hodině a půl jsme se všichni náhodou potkali ve městě ve stejné restauraci.
Messina
Další souřadnice GPS navigace nás směrovali po pobřeží k městu, ze kterého už je vidět až do Itálie. První zastávkou v Messině byl vypuštěný bazén v parku, který když se trochu zdebordelizoval, byl celkem použitelný jak pro focení, tak i pro nějaké záběry na kameru.
Messina, protože leží přímo u moře, má super spoty, jak už to bývá, hned u vody. Našli jsme si nábřeží, kde byly dlouhé řady mramorových laviček a taky parádní pozadí na fotky, na kterých je vidět v dálce břeh Itálie. Protože bylo pobřeží dobře osvíceno, zůstali jsme tam dlouho do večera a točilo se. Jediný Ivan se někam vypařil s místním gangem a našli jsme ho až na hotelu. Neumím si to vysvětlit. Buď umí Ivan Italsky a tajil to, nebo je za večer naučil všechny Vietnamsky. Každopádně, nějak si padli do noty a rozuměli si.
Následující den jsme se vrátili na stejný spot, kde už na nás čekalo četné publikum místní omladiny.
Pokoušeli jsme se trochu o nějakou komunikaci, ale problém s Angličtinou není na Sicílii problémem jenom starších lidí, ale všech, tak z toho moc nebylo. Tak nevim Ivane, jak ty to děláš...
Zpět do Palerma
Pomalu se blížil čas odletu, a tak jsme se nasměrovali zpět do Palerma. 250 km do Palerma na druhou stranu ostrova jsme zvládli poměrně rychle.
Unavení z věčného hledání noclehu, jsme zaparkovali do osvědčeného hotelu, kde jsme už před několika dny bydleli.
Další den jsme měli vrátit auto s plnou nádrží. Což za normálních okolností je jen otázka peněz.
Ale zrovna jsme se trefili do doby kdy všechny benzínky snad stávkovali. Když jsme v okolí půjčovny projeli při hledání otevřené benzínky skoro zbytek nádrže, vrátili jsme raději auto tak, jak bylo. V půjčovně nám potvrdili, že benzínky opravdu stávkují. Tak jsme zaplatili auto i to co chybělo v nádrži a vzali to pěšky na hotel.
Letíme domu
Cestou domu jsme přestupovali v Miláně, kde jsme měli čekat asi hodinu na další letadlo. Z jedné hodiny byly nakonec hodiny tři, protože v Evropě na některých letištích byly sněhové kalamity.
Díky tomu, jsme ale zažili neuvěřitelnou scénu na našem terminálu.
Celá hala byla docela velká, sedaček podél zdí málo a unuděných lidí, kteří posedávali podél zdí přibívalo. Kousek vedle nás seděla muslimka, která byla celá zahalená do černého plátna. Měla černé rukavičky, aby jí nekoukaly ani ruce a dokonce malé mezery na oči měla propojené šnůrkou na nose. Ona i její asi 7. letý syn čekali na let do Káhiry. Chlapeček pobíhal kousek od mámy po hale, držel v ruce 40. centimetrový model dopravního letadla a lítal s ním po terminálu.
Protože tam někteří čekali už skoro dvě hodiny a neměli co dělat, pozorovali to děcko jak si hraje.
Byla to jediná zábava.
Najednou klučina odběhl k mámě, kde měl kufřík s hračkama a vytáhl z ní malou Eiffelovku. Byla ale dost velká na to, aby jí všichni okolo poznali. Postavil si jí na zem, několik metrů od mámy a jakoby nic si začal lítat po terminálu s letadlem v ruce, jako před tím. Asi tušíte co se všem honilo hlavou. Nálada houstla a chlapec nezklamal. Udělal několik velkých okruhů po hale, potom Eiffelovku dvakrát obkroužil a... prásk do ní. To samozřejmě vyvolalo bohaté reakce u všech přítomných. Nejvíc to zacloumalo s muslimskou mamimnkou, která mu Eiffelovku okamžitě
zabavila. I přes roužku bylo poznat, že se tomu i přes velké rozpaky směje. Nevim nevim jak by vysvětlovala celníkům kdo ho to naučil a kde je vlastně manžel.
V Prarze jsme přistáli skoro o půlnoci. Jako poslední z celého letadla jsme se po půl hodině čekání dočkali zbloudilých zavazadel, se kterými jsme se už skoro rozloučili, a mohlo se konečně vyrazit domu.
