Touha po skateboardingu a globalní oteplování nás přivedlo k myšlence, že když už se máme pařit při ježdění na slunci, můžeme to udělat kdekoliv v Evropě.
Slovo dalo slovo a Funstorm tým krátce po Mystic cupu vyrazil na road trip Paris-London.
Vyrážíme
Datum odjezdu se stanovil na 10.7. Tadeáš Pavlík, Honza Dušek, Adam Pinter, Petr Löwy a pánové ovládající digitální řemeslo Jirka Švorc a Vítek Kratochvíl si dali sraz v praze na večer.
Díky tomu v den odjezdu bylo dost času na několika násobné návraty domů pro zapomenuté věci.
Ne že by jsme se vraceli pro každou hloupost, ale občas jsme si vzpoměli na věci opravdu podstatné, a při té příležitosti se vždy nabralo všechno ostatní, aby se v autě ucpali zbytečné díry.
Mezi takové věci patřil můj nový digitální foťák, který strašil celou posádku, kamkoliv se pohla.
Asi kolem deváté večer jsme byli kompletní. Protože v autě bylo ještě trochu místa, koupili jsme malý zahradní grill. Pak už se mohlo konečně šlápnout na plyn.
Paris
První noc jsme to valili v kuse přes celé Německo. Hned ráno jasme překročili hranici s Francií a namířili přímo do Paříže. Chtěli jsme nechat auto na okraji a pohybovat se po Paříži metrem. A tak jsme si řekli, že dojedeme kam to půjde, aťto nemáme tak daleko a pak že se uvidí. Taky že se vidělo. V pohodě jsme projeli až do centra a zaparkovali kousek od nějaké věže s vyhlídkou. Nevím jak to popsat. Něco jako pražská Petřínská rozhledna, ale lidí tam bylo mnohem víc.
Parkování v Paříži je mnohem větší problém, než se přes centrum dostat autem. Když už se placené místo náhodou najde, smí se tam zůstat jen dvě hodiny. A tak jsme koupili parkovací kartu, zbalili to nejnutnější a rychle vyšplhali po schodech na Trocadero, což byl nejbližší spot, kde se dalo trochu jezdit.
Obrovské , mramorové prostranství, rozdělené, vždy pěti schody do tří pater, to celé s vyhlídkou na „Petřín.“
Parkování jsme ale první den zvládli lépe , než první ježdění. Po probdělé noci a na ostrém slunci, které během týdne stále sílilo, jsme všichni měli dost. Když nás omrzel slalom mezi turisty, kteří se tam navzájem fotí na tři směny v nepřetržitém provuzu a začali jsme být zvědaví jestli nám už náhodou neodtáhli auto, byl správný čas na přesun. Další zastávka byla u stadionu Bercey, což je stavba, tvořená skosenými stěnami s travnatým porostem. První se tam k večeru probral Tadeáš a natočil dobrou sérku za umělého osvětlení.
Večer jsme odjeli někam za Paříž, minuli jsme Disneyland a střihli jsme to po nějaké polní cestě kamsi k vodě.Ráno bylo snad ještě větší vedro, než předešlý den odpoledne a tak jsme rychle přeparkovali na nejbižší benzínku. Chlazená cola, čerstvé pečivo , sprchy a zásuvky ve zdi dobily nejen nás, ale i povadlé baterky do foťáků.
Ten den jsme se vrátili na stadion Bercey a jeho okolí, což skýtalo úžasné možnosti. Spousta mramoru , laviček, schodů atd. Celý spot jsem nafotil a můžete ho zkouknout na www.funstorm.cz sekce „náš tým – resorty“ stejně jako ostaní spoty, které jsme navštívili. Na Paříž by člověk potřeboval alespoň rok, než by si ji užil a trochu ji poznal. Když jsme trochu bloudili a jezdili jsme po okrajových čaástech Paříže, pochopili jsme proč tam nedávno bylo tak divoko. Jsou tam místa, kde není radno vystupovat z auta ani ve dne. Projížděli jsme okolo obrovského trhu, kde se kolem válela spousta bezdomovců. Někteří z nich stanovali uprostřed chodníku ve stanech od červeného kříže a nikdo to apsolutně neřešil. Tu nekonečnou a neprůjezdnou ulici s tržnicí po obou stranách lemovaly obchůdky. Všechny samozřejmě nadepsány jazykem provozovatele. Vedle sebe se tak objevovaly obchody čínské, arabské, vietnamské, židovské a já nevim jaké ještě. Kolem obchodů po chodníku občas projela motorka mezi lidma, to když někomu při zácpách ruply nervy. Na druhou stranu ta obrovská směs různých etnických skupin působí v centru ůžasným a klidným, nekonfliktním dojmem. Takovou rozmanitost ras na jednom místě jsem nikdy před tím neviděl.
Paříž nás uchvátila natolik, že jme tam chtěli zůstat celý týden, ale kámoš se nám postaral v Anglii o dobré zázemí, tak by to byla škoda. Nakonec jsme rozhodně nelitovali.
La Havre
Druhý den jsme z Paříže zamířili k pobřeží Francie. Na mapě se cíl této cesty jmenoval La Havre. Oceán jsme už cítili za každým kopcem a každou zatáčkou. Na pobřeží jsme se dostali ještě za světla. Kromě pohledu na otevřený oceán tam na nás čekalo velké překvapení. Když jsme zaparkovali na plážovém parkovišti,všiml jsem si, že asi necelých sto metrů od nás jezdí pár kluků za nějakým zábradlím. Přes auta tam ale nebylo vidět. „ Támhle je skate park“ říkám ostatním, ale v duchu jsem si pomyslel, že tam možná jen pár kluků blbne na jednom railu a jedné bedně.
Rail a bedna tam skutečně byli, ale kromě toho i něco k tomu. Když jsme tam přišli, nechtělo se nám tomu věřit. Super betonový park. Rozlohou asi jako troje Strašnice. Soustava mnoha propojených bazénů v různé velikosti a výšce. Schody, bedny, velké bangové transfery, fun boxy, prostě všechno co si jen skater může ve snu představit a možná i dost nad to. Za umělého osvětlení se nakonec jezdilo až asi do půlnoci. Když se většina skaterů vytratila a z okolí se začali stahovat černé uliční gangy, radši jsme naskákali do auta a vyrazili za město kde jsme si udělali spací kutloch na blízkém útesu. Až ráno jsme si celé okolí mohli z útesu pořádně prohlédnout.
Potom co proběhla ranní hygiena v Atlantiku jsme to hned otočili zpět na La Havre. Ve skate parku jsem získali souřadnice místních spotů. Tak jsme se na pobřeží v parku dostali trochu do varu a zaútočili jsme na centrum. Tam jsme našli úžasný spot, který se objevil např. na Cliché videu.
Bílý monument, který vypadal jako jaderný reaktor uprosřed města nemůže nikdo přehlédnout. Po dlouhém trápení jsem na stěně „reaktoru“ vrátil 360 flip.
Zatím co se den pomalu schyloval ke konci, vzpoměli jsme si na gril, který leží v autě pod hromadou báglů. Po ježdění jsme tedy našli nejbližší obchoďák, nakoupili masa a klobásky a zkusili jsme hledat volné místo v auto campu. To jsme opravdu jen zkusili. Všude bylo plno.
Ale jak se říká „ Všude dobře, na útesu nejlíp.“ Vyjeli jsme nahoru na útes, stranou od města, vybalili grill a užívali jsme si letní pohodu. Mezi tím město začalo večer ožívat nějakou slavností. Všude spousty motorek a zátarasů. Přeplněné ulice lidmi mačkající se za policejními zábranamy, čekající na to, že se něco bude dít. Po setmění to skutečně přišlo. Ze vzdáleného útesu, po kterém vedla hlavní silnice do města začali proudit v ohromné koloně tisíce motorek, které bez přerušení přijížděli do města snad dvě hodiny. Tak jsme to celé z dálky ve tmě pozorovali, poslouchali jsme řev silných motorů, který to celé doprovázel, jedli jsme připečené klobásy, splachovali jsme to teplým pivem a bylo nám dobře.
La Manche
Další den padl na cestování. Tedy konečně na přesun do Anglie. Našli jsme na mapě nejkratší cestu do Calais, což je místo odkud vede Euro tunnel pod La manche do Doveru v Anglii. Věděli jsme, že je dobré mít rezervaci místa (auta totiž projíždí tunelem naložená na vlak),ale bylo těžké předem určit jaký den nebo hodinu se k tunelu dostaneme. Prostě jsme to zkusili a věděli, že ten den na to pravděpodobně padne.
K tunelu jsme se dostali bez dlouhého čekání a dokonce i cena nás mile překvapila, protože na netu se objevovaly celkem úděsné cifry, které se v každou denní i noční dobu dost měnily. Když bylo vše dohodnuto, zaplaceno a bylo jasné, že za chvíli budeme pod vodou v tunelu, začali jsme žhavit mobily a řešit poslední detaily našeho příjezdu do Anglie. Na druhé straně nás už čekal Martin Sojín, který tam už nějakou dobu žije a postaral se nám tam o super zázemí. „Díky Martine“.
Zanedlouho jsme už projížděli ochrannou zónou Eurotunelu, která vypadala jako mega celnice mezi jednou a druhou stranou zeměkoule. Po chvíli jsme pod dozorem navigátorů vjeli do vlaku, který nás převezl pod hlubinou La Manche.
Anglie
Okolo druhé hodiny odpoledne už jsme to pálili po anglické dálnici, trochu v rozpacích z jízdy vlevo, směrem k smluvenému odpočívadlu, kde nás Martin měl vyzvednout. Po chvíli čekání se priřítilo starší Volvo amerických rozměrů a zněj vyskočil vysmátý Martin, který má rozměry pořád libercké.
Martin pracuje jako zahradník v luxusní milionářské zahradě, kde i bydlí. Takže jsme vlastně pár dnů bydleli u něj v práci.
Když jsme dorazili k Matrinovi, nechtěli jsme moc ztrácet čas a tak jsme vyházeli zbytečné věci z auta a namířili do místního skateparku, který byl asi dvacet minut daleko.
Skate park ležel vedle velké louky, kde to vypadalo jak pár dnů před Woodstockem. Navečer se tam začala stahovat spousta mladých lidí. Posedávali na trávě, popíjeli a stále jich přibívalo. Jakoby se připravoval nějaký koncert. Martin nám vysvětlil, že to je pouze tím, že je pátek. Mladistvým nikdo nikde nenalije, do hospody je nepustí a na ulici pít nesmí. A tak k tomu, k čemu u nás slouží kluby a hospody, musí v Anglii posloužit např. takováto travnatá pastvina, trochu stranou od města.
Ve skateparku, který byl celý ve dřevě, ve stavu, jak už lokální parky bývají, se jezdilo ten večer až do padnutí. To v případě Honzy Duška platilo doslova...
London
Následující den jsme nechali tranzit doma, koupili jsme celodenní jízdenky do Londýna, sedli na nejbližší vlak a zaútočili na srdce Anglie. Respektive srdce Anglie zaútočilo na nás.
Když jsme vyšli z nádraží na ulici, připadalo nám že se asi zastavil čas .Spousty projíždějících, červených double deckerů se na rušných ulicích mísily se starými, černými taxiky. Obrovské, černé semafory na křižovatkách udávali směr, kudy se přes ten zmatek velkoměsta dostat na druhou stranu.Zpět do součastnosti, nás ale rychle vrhl pohled na obří, moderní budovy, které ostře kontrastují se starými památkami všude po Londýně.
Když jsme se toho nabažili a uvědomili si, proč tady vlastně jsme, začali jsme hledat spoty.
South bank, místo, které se často objevuje na světových videích, bylo blíže, než jsme čekali. Během asi patnácti minut jsme se dostali k řece, do úplného centra. Jako ukazatel nám sloužilo London eye, což je obří vyhlídkové kolo, postavené na nábřeží. Protože se tyčí vysoko nad město, nebylo těžké se k centrální řece dostat. Po krátkém přesunu podél vody, při pohledu na architekturu druhého břehu, kterému vévodila budova britského parlamentu, jsme rychle našli místo, kde jsme strávili zbytek dne.
Bangy, schody, mramorové lavičky, manuály a to všechno oddeštěné střechou. Až je těžké uvěřit, že to mohlo vzniknout náhodou, bez zásahu někoho, kdo rozumí skatebordingu.
Exceloval Honza Dušek, který odjel na manuálu nobackheel bs tailslide bigspin out. Během několika hodin,ačkoli jsme jezdili v relativním stínu, jsme byli všichni totálně vyždímaný.
Chtěli jsme se určitě druhý den do Londýna vrátit a tak jsme na večer naplánovali gril party na Martinově zahradě, abychom se pořádně najedli, dostali do pohody a nabrali nové síly na další den.
Party proběhlo v super stylu. Hi-tec technikou ozvučená zahrada, kde převážně hráli Beatles. Velký zděný grilbar, kde se grilovalo naložené maso a výborné klobásky. Velký keramický a venkovní krb na dřevo, u kterého se trávila většina času. To vše nám poskytlo víc, než jsme očekávali.
Ráno jsme se rychle zmobilizovali, pobrali bágly, náhradní desky a morál. Poté jsme se přetransportovali nejbližším vlakem do Londýna. Trochu jsme se zahřáli na south bank, což v tom úděsném vedru nebyl takový problém, a pokračovali dál po nábřeží s vizí, že najdeme další spoty o kterých nám řekli místní rideři. Kromě jiného jsme našli krásnou desítku z bílého mramoru. Ačkoli jsem byl trochu v mrtvolném stavu, nafotil jsem tam bs noisebone. Po focení jsem byl v takovém stavu, že mě mohl zachránit jedině Burger King. Což se mi stát v Čechách, tak nevim. Naštěstí to v Londýně umějí řešit. A tak jsme jen přejeli přes most a já zaparkoval v prvním Kingu, který byl hned za rohem.
Toho dne se toho už moc neudělalo, protože se začala dostavovat těžká únava nejen ze slunce, ale taky z častého cestování. Několik zatuhlých naraženin se na tom taky docela podepsalo.
Bognor Regis
Poslední den ráno u Martina jsme posedávali na zahradě na ranním slunci a řešili jak pojmeme přesun do Francie a následně další návštěvu Paříže, na kterou zpočátku nebylo dost času.
Martin se mezi tím omluvil a odešel na své ranní odpalování golfových míčků. Má tam chudák těžký život.
Potřebovali jsme se kompletně dostat do normálu, a tak jsme se rozhodli, že celý den padne na pomalé cestování, budeme odpočívat a dáme trochu relax u Atlantiku, podél kterého se pomalu přesuneme zpět k La Manche. Na mapě tomuto plánu nejlépe odpovídalo městečko Bognor Regis.
V příšerném vedru jsme se tam vyvalili na oblázkovou pláž a trochu jsme se, jen tak pro radost škvařili. Voda byla tak teplá, že i já, ačkoliv je to neuvěřitelné, jsem se konečně poprvé za celou cestu donutil k Atlantickému ponoru ( nechci se chlubit, ale došlo i na plavání.)
Zpět do Francie
I když jsme rezervaci do eurotunelu měli až na úterý ráno, a bylo teprve pondělí, rozhodli jsme se, že se zkusíme do Francie dostat rychleji. Chtěli jsme cestou zpět strávit ještě dva dny v Paříži, což se nakonec ukázalo jako nadlidský výkon.
Do Doveru před tunel jsme se dostali asi okolo půlnoci. Potom co jsme společnými silami nechali předělat naši rezervaci na aktuální datum a čas, vjeli jsme do poměrně prázdného vlaku, který nás podbrodil na druhou stranu kanálu La Manche. Mezi jednou a druhou hodinou ranní už jsme volně přešli na řízení po pravé straně, která nás asi po hodině jízdy dovedla na polní cestu. Když už jsme měli pocit, že to je to správné místo na spaní, tak jsme zaparkovali a vybalili spacáky. Nebylo jasné, kde přesně jsme , ale soudě podle strašnýho smradu, jak ze zkažených ryb a kdo ví z čeho ještě...
No to je jedno. Každopádně vzhledem k pokročilé hodině se všichni rozhodli dělat, jako že je všechno ok. Mě to moc nepřesvědčilo, a tak jsem se stále snažil prosadit přesun. Asi po půl hodině, když už všichni spali a neodpovídali, jsem je přestal přesvědčovat o neúnosnosti situace a omámen smradem jsem též upadl do hlubokého komatu. Ráno jsme konečně najeli zpět na dálnici, zapaltili dálniční poplatky, které se platí skoro každých sto kilometrů a v ostře najíždějícím vedru jsme koukali po cedulích na Paříž. Brzi jich začalo přibývat stejně jako stupňů na teploměru.
Když jsme se konečně dostali do Paříže, bylo už takové horko, že jsme s vděčností vzpomínali na smrad a chlad noci.
Ačkoliv sice došlo ten den i o pokusy o skateboarding, zůstalo skutečně jen u pokusů. Během chvíle jsme všichni poloslečený seděli skoro bez dechu ve stínu, lili jsme do sebe studenou colu a vůbec nám to nebylo nic platné. (z tou colou nic nebylo, ta jinak funguje).
Celou Evropou tepalo hrozné tropické horko a nám připadalo, že zvlášť s Paříží si slunce vyřizuje nějaké účty.
Razíme domu
Usoudili jsme, že zůstávat v Paříži další den by byla sebevražda, nebo spíše sebesmažma, proto jsme se doplazili do auta a odstartovali tour po benzínkách směr Parha. Kromě krátkých zastávek jsme to dali v kuse až domu.
V Praze Adam rozvezl to, co z nás zbylo a pak jsme já i Adam v polospánku, jako poslední z celé posádky, zamířili do Liberce.
